Jak přestat být u všeho ve firmě (aniž by se rozpadla)
Čím víc se majitel snaží stáhnout z operativy, tím častěji se do ní musí vracet. Ne proto, že by tým nefungoval, ale proto, že firma zatím nemá jasně nastavené, kde mají rozhodnutí vznikat a kde se mají uzavírat bez něj.
Čím víc se majitel snaží stáhnout z operativy, tím častěji se do ní musí vracet.
To bývá jedna z nejméně příjemných fází růstu. Ne proto, že by firma nefungovala. Zakázky běží, tým existuje, práce se hýbe. A přesto má majitel stále silnější pocit, že bez něj se věci zpomalují, zadrhávají nebo zůstávají nedokončené. Ví, že by u všeho být neměl. Jenže pokaždé, když se pokusí omezit svou přítomnost v každodenní operativě, začnou se mu provozní věci vracet v jiné podobě.
Jednou jako prosba o potvrzení. Podruhé jako porada, na které se má něco „jen rychle rozhodnout“. Jindy jako problém, který se několikrát posunul po firmě, ale nakonec stejně dopadl zpátky na jeho stůl. Paradox je v tom, že čím víc se snaží věci pustit, tím víc se mu vracejí.
Běžná interpretace bývá osobní. Majitel si řekne, že tým ještě není dost samostatný. Že se lidé bojí odpovědnosti. Že je potřeba víc delegovat, víc věřit, nebo najmout silnější manažery. Takové vysvětlení je pochopitelné. Zvenku to tak opravdu vypadá.
Jenže ve většině rostoucích firem neleží hlavní problém ani v nedůvěře, ani v kvalitě lidí. Leží v tom, že firma zatím nemá jasně nastavené, kde mají rozhodnutí vznikat a kde se mají uzavírat bez majitele.
Právě proto běžné rady často nefungují. „Víc delegujte“ řeší jen projev. Rada „věřte lidem“ míří spíš na psychologii než na provozní realitu. A „najměte silnější manažery“ pomůže jen částečně, protože ani silný člověk dlouho neudrží prostředí, které nemá jasně vymezené role a rozhodovací rámec.
Schopní lidé se v nejasném systému nezačnou rozhodovat jistěji ani samostatněji. Začnou se chovat opatrněji. Ne proto, že by neuměli nést odpovědnost, ale protože nevědí, kde jejich odpovědnost skutečně začíná a kde končí.
Tady se láme rozdíl mezi delegací práce a delegací rozhodování.
Práci už firma často delegovala. Úkoly běží. Projekty mají své lidi. Operativa se na první pohled rozdělila. Jenže rozhodnutí zůstala bez jasného vlastníka. Není zřejmé, kdo má mandát věc uzavřít, kdo nese odpovědnost za výsledek a kdo může rozhodnout bez dalšího potvrzení.
Firma tak delegovala úkoly, ale nechala si rozhodovací centrum. A právě proto se tolik věcí vrací nahoru. V praxi to nebývá dramatické. O to hůř se to rozpoznává.
Lidé si chodí pro potvrzení i ve věcech, které by zvládli sami. Rozhodnutí se odkládají do porady, protože tam je „bezpečněji“. Témata se vracejí v jiném balení, ale se stejnou podstatou. Tým si postupně zvyká, že finální rozhodnutí stejně přijde shora.
Zvenku to může působit jako nízká samostatnost. Ve skutečnosti jde často o provozní opatrnost. Když firma nevyjasní rozhodovací pravomoci, lidé si přirozeně chrání záda.
Majitel se pak dostává do typické pasti firem mezi dvaceti a padesáti lidmi.
Firma už není malá, takže ji nelze řídit osobní koordinací jako dřív. Zároveň ale ještě nemá strukturu, která by zvládla provoz bez každodenní přítomnosti zakladatele. To, co dříve fungovalo jako přednost, se začne obracet. Rychlost se mění v přetížení. Flexibilita v nejasnost. Dostupnost majitele v tichou provozní závislost.
Firma roste, ale její způsob řízení za tímto růstem nezačne držet krok. Proto také nefunguje rada „prostě to pusťte“.
Majitel nemůže přestat držet kontrolu ve firmě, která na to ještě nemá připravené fungování. Pokud firma nemá jasné role, hranice odpovědnosti a rozhodovací pravomoci, pak „puštění“ vede jen k většímu chaosu. Nejde o odvahu pustit, ale o to nejdřív postavit konstrukci, na které může firma fungovat i bez každodenní osobní koordinace jednoho člověka.
V praxi to znamená ujasnit několik základních věcí. Kde rozhodnutí vzniká a kdo ho uzavírá. Kdo nese odpovědnost za výsledek, ne jen kdo na dané věci pracuje. Kde končí odpovědnost jedné role a začíná druhá. A podle čeho se vlastně rozhoduje.
Dokud tyto otázky nemají ve firmě jasnou odpověď, budou se rozhodnutí přirozeně vracet k tomu, kdo ve firmě představuje poslední jistotu — k majiteli.
Jakmile se ale tyto věci začnou vyjasňovat, změní se i fungování firmy. Ne skokově, ale postupně. Rozhodnutí se přestanou vracet nahoru ne proto, že by někdo dostal „větší důvěru“, ale proto, že firma konečně ví, kde mají rozhodnutí vznikat, kdo je má uzavírat a kdo za ně odpovídá.
Lidé přestanou čekat, protože vědí, co je jejich prostor. A majitel přestane být u všeho, protože už není potřeba, aby byl posledním bodem, ve kterém se věci uzavírají.
Tento moment bývá pro majitele překvapivě uklidňující. Ukáže se, že nejde o selhání jeho ani týmu. Schopní lidé totiž v nejasném prostředí nepodávají svůj skutečný výkon, protože část energie spotřebují na orientaci a opatrnost. Ostatně právě tady se často vysvětluje i to, proč firma nefunguje, i když má dobré lidi.
Ve chvíli, kdy firma do této fáze doroste, přestává dávat smysl řešit jednotlivá rozhodnutí jedno po druhém. Smysl začíná dávat podívat se na to, jak rozhodování ve firmě skutečně funguje jako celek. Kde se zastavuje. Kde se vrací. Kde chybí vlastník. To je okamžik, kdy firma přeroste svůj způsob řízení.
Kde v tom dává smysl Fractional COO
Právě tady se přirozeně ukazuje role COO, respektive Fractional COO. Ne jako někoho, kdo převezme firmu z rukou majitele nebo bude rozhodovat místo něj, ale jako někoho, kdo pomáhá nastavit způsob, jakým firma funguje.
Pomáhá vyjasnit role, zpřehlednit rozhodování a převést část fungování z neformálních zvyklostí do srozumitelného systému. Díky tomu už kontrola nestojí na osobní přítomnosti majitele, ale stává se součástí fungování firmy.
Závěr
Pokud jste dnes u všeho, neznamená to, že něco děláte špatně. Často to jen znamená, že firma vyrostla dál, než kam dosahuje její původní způsob řízení. To, co ji dostalo sem, ji nemusí unést dál — a právě proto je potřeba postupně změnit způsob, jakým firma funguje.
Související články:
Proč se rozhodnutí ve firmě vracejí k majiteli
Proč firma nefunguje, i když má dobré lidi
DALŠÍ KROK
Externí provozní ředitel je role, ne konkrétní služba jedné osoby. V České republice se této roli věnuje jen omezený počet lidí s odpovídající zkušeností.
Jedním z nich je Radim Kameník, externí provozní ředitel pracující s firmami v přechodové fázi.
→